Moji přátelé a známí vědí. Že posilovny a já jsme nikdy moc nešly dohromady. Jednak jsem nikdy moc nepotřebovala cvičit, a jednak jsem měla tolik zájmů, že mi na zkoumání fitness prostředí už prostě nezbýval čas. A teď je to tady. Jsem Lucka, a na prahu třicítky, s ani ne ročním dítětem na krku jdu zkoumat kouzlo gymu. Našeho LEVRAM gymu.
Celé to začalo dost nevinně. Miluji sociální sítě, všechno okolo nich, a taky všechno, co je kreativní. Ráda tvořím obsah, který je vizuálně zajímavý, a zároveň i smysluplný a obohacující. A tak jsem jednoho dne kývla na zatím největší výzvu – starat se o sociální sítě malého soukromého gymu, který před rokem vznikl v Ostravě.
Myšlenka mi byla sympatická. Rodinné soukromé fitko pro lidi, kteří se rádi hýbou, ale není jim blízké prostředí klasických posiloven. Fitko pro začátečníky. Fitko pro ty, co se k vysněné postavě teprve propracovávají. Fitko pro ty, kdo absolutně netuší, k čemu se 99 % těch strojů používá. Podotýkám, že jsem střelec, řadím se do té poslední kategorie, a přesto jsem kývla na ty socky! Ale alespoň se jako ona pověstná tabula rasa něco přiučím a poskytnu nový pohled absolutního fitness outsidera.
Ještě bych podotkla, že do LEVRAM gymu mohou zavítat také zkušení matadoři, kteří přesně vědí, jak fitness stroje používat, ale imponuje jim právě to, že mohou cvičit sami, v klidu, podle sebe a nezávisle na dalších návštěvnících. A po prvním tréninku jsem začala doufat, že tyhle matadory ještě dlouho nepotkám.
První trénink: „Bude to pohoda, fyzičku mám!“
Na první trénink jsem šla celkem sebevědomě. Chodila jsem běhat, doma jsem cvičila čtyřikrát týdně podle videí z Youtube. Nabyla jsem dojmu, že vše bude cajk a trenérka mě pochválí, jak jsem na tom dobře.
Ouha. Zapomněla jsem na jedno uplynulé těhotenství, které jsem strávila ládováním se čokoládou. A pak taky půlroční péči o dítě, kterou… trávím ládováním se čokoládou a zapíjením vínem, protože je to přece na nervy a sklenka večer neuškodí! A taky mě ani nenapadlo, že většinu těch cviků z Youtube dělám blbě. Bingo.
Večer před prvním tréninkem si svědomitě balím věci. Kraťasy, které dozajista vyrýsují všechny nedokonalosti, aby byl vidět dostatečný progres. Stahovací legíny, do kterých se následně převleču. Fitness boty, z nichž za léta jejich nepoužívání zmizely tkaničky, které jsem přendala do bot, které jsem prochodila a vyhodila. Nevadí, vezmu ty tenisky, co jsou mi skoro malé, a proto čisté. A v duchu si slibuju, že jestli se dožiju desátého tréninku, koupím si boty na cvičení nové a krásné.
Balím PETku s kojeneckou vodou, protože můj dávný plastový šejkr se na polici začal pomalu rozkládat, a doufám, že si v gymu dám alespoň ionťák. A celou svou výbavičku zabalím do městkého batohu, protože sportovní tašky prostě nevedu a batoh je přece jen o něco méně trapný než kabelka.
V den tréninku balím sebe i dítě, jeho hrací podložku a půl bytu, a ignoruji jeho urputné snahy o sabotáž. Ve fitku mě s úsměvem vítá trenérka Terka, která si mě vezme do parády. Dáváme spolu dohromady moje stravovací návyky a já zahanbeně zatajuju, že jsem schopná okolo desáté večer těsně před spaním sežrat nanuk a dva čokoládové bonbony na dobrou noc. Stanovujeme si cíle a já zarputile trvám na váhovém úbytku.
„Ten úbytek ti neslíbím, chceme budovat svaly, a ty jsou těžší než tuk,“ culí se Terka, ale já ji přesvědčuji, ať si to do svých poznámek zapíše. Formality za námi, jdeme se pustit do diagnostiky.
Srážka s realitou
Je to tragédie. Skolióza, shrbení, zřejmě mám povolené veškeré svalstvo, které se povolit dá. Jednostranné zatížení páteře. Podivný (ne)systém preferovaných končetin. Směju se, že asi zase spíš budu chodit běhat, že se evidentně pro gym nehodím a velice pravděpodobně si zásadně ublížím.
Terka se směje se mnou, a po čtyřiceti minutách diagnostiky stavu mého těla se pouštíme do úvodních cviků. Nervózně pošilhávám po činkách, které jsou úhledně seřazeny u zrcadla. Terka odběhne a vrátí se – s malým měkkým balónem! Šklebím se, že si budem kutálet, přišla jsem do gymu, ne do školky, ne?
Ok, po desíti minutách stlačování balonu koleny, zatínání břišních svalů správným způsobem, systematickém vyvíjení protitlaku a dalších záludnostech začínám uvažovat, komu zavolám, aby na svá bedra naložil mě, mé dítě a půl našeho bytu, a odnesl mé bezvládné tělo domů. Vteřiny jsou čím dál delší, odpočítávání nekonečné. Ruce i nohy se mi v kleku na čtyřech klepou jako ratlíkovi, a pocit, že tenhle špás nemůžu přežít, je zase o něco intenzivnější.
Trénink završujeme tím, že „do planku se ještě nebudeme pouštět,“ protože se nejprve musím naučit správně zpevnit tělo, abych si dalšími cviky spíše neublížila. Balím si věci, domlouvám si další trénink, dušuju se, že si přes víkend zaběhám, a jdu si připravit superzdravý oběd, zatímco pošilhávám po tyčinkách vystavených na baru. Někde tam byla ta, co chutnala jako vytuněná Bounty… Slibuji si ji jako odměnu za příští trénink, a tiše opouštím gym.
Půjde to, ale bude to asi těžší, než jsem to čekala.