Dohodli jsme se na dvou trénincích týdně. A alespoň jednom kondičním běhu. Dva tréninky? To je nic, ještě si doma naložím, slibuju si.
Už po prvním tréninku mi dochází, že to nebude dobrý nápad a že ten jeden volný den mezi mými návštěvami v gymu bude dobré využít k odpočinku a regeneraci. Na úterním tréninku poprvé v životě rozběhávám ztuhlé tělo na běžícím pásu. Běžím a okolo se nic nehýbe. A ve finále po seskočení z pásu málem hodím jednu o zem, protože nohy by běžely, ale země pod nimi se najednou neposouvá. Divné věci, tyhle stroje.
Very najs, bjůtifl
Terka se mnou trénuje dřep, přesněji řečeno správnou techniku. Moje povolené svalstvo se zoufale brání, kolena se bortí k sobě a zadek se horko těžko zvedá nahoru. Směju se Terčině odhodlání a trpělivosti a neobratně napodobuju cviky, které mi předcvičuje.
„Very najs bjůtifl,“ ohodnotí moje snažení trenérka s tím, že touhle frází obšťastňuje všechny své klienty. Tetelím se a těším se, až tohle bude možné říci o mém zadku. Trénink završujeme kardiem, při kterém mám rychle vystupovat na bednu a zase sestupovat zpátky dolů, a to celé prokládat svižnou chůzí na pásu. Nasazuji odhodlané tempíčko.
„Pěkně ti to jde, nasadilas dobré tempo,“ chválí mě Terka. Po třetím kole mi dochází síly i dech, výstupy se zpomalují, na pásu už dýchám podstatně rychleji. „A jo, že já jsem ti neřekla, kolik kol to bude? Jsem já to ale zapomnětlivá,“ švitoří trenérka. Okomentovala bych to, ale šetřím si kyslík pro své svaly.
Děti v gymu? Ano!
Čtvrteční trénink už zahajuji jako matador fotkou v zrcadle. Jsem tu potřetí, svět by o tom už měl vědět! Vyptávám si grepový ionťák a vybaluji hřiště pro dítě, které mi bude dělat sekundárního kouče.
Ze sekundárního kouče se nakonec vyklube primární. Zvedám svou rozkošnou osmikilovou zátěž a první polovinu tréninku vrhám omluvné pohledy na všechny strany, jelikož junior vztekle ječí na celý gym. Terka mě střídavě úkoluje a střídavě poponáší řvouna, který odmítá spolupracovat.
Zklidňujeme se oba až v druhé části tréninku, při níž se přesouvám na podložku, a dítě se na mě tudíž může zlomyslně uculovat takřka z očí do očí. Z reproduktorů zní Chytila jsem na pasece žížalu, skladby pozvolna přecházejí v dětský playlist. Děláme opičky, mně se klepou nohy i ruce jako rosol, a opět začínám uvažovat, jak se tentokrát oba dostaneme do toho čtvrtého patra bez výtahu.
Balím hernu, dosrkávám ionťák a zjišťuju, kolik lidí na mě bude nas*aných za ten dětský řev. Kupodivu nikdo, všichni jsou v pohodě, smějí se dětskému playlistu! Wow, children friendly fitko!
Odcházím a tiše se modlím, abych neskončila se svalovou horečkou. S odstupem několika dní musím Terku vychválit do nebes. Svalové napětí cítím, ale příjemně. Hrozně moc oceňuju, že se po tréninku můžu normálně hýbat, aniž bych následující dny strávila v bolestech z přetažených svalů. Moje obavy se nepotvrzují a já se začínám těšit na další tréninkovou nálož.