Takhle přesně jsem po měsíci cvičení položila otázku trenérce Terce. „No, pokud někdo trénuje tak poctivě, jako ty, tak ano,“ odpovídá Terka. A já se raduji, protože za měsíc cvičení pozoruji pozitivní změny.
Prakticky nevím, co je to bolest zad. A to kvituji s velkým povděkem! Moje dítě těžkne, ale já nemám problém ho zvedat a nosit, protože s Terkou soustavně pracujeme na zpevňování těla a budování síly. Budování síly, haha, pokud se dá něco takového v mém případě říct. A kromě pocitově zlepšující se kondice mi taky zázračně ubyly čtyři centimetry v pase. A to už se, troufám si říci, počítá.
Nebudu lhát, jsou tréninky, na kterých se mi chce umřít, odmlouvám, vztekám se a vzdávám série cviků k Terčině nevoli předčasně. Jako třeba minulý týden, kdy se na mě vytasila s naprosto pekelným cvikem. Nachystala lavičku, sedla si na ni, jednu nohu natáhla před sebe do vzduchu, a vstala jen se záběrem druhé nohy. Mi už při pozorování bylo jasné, že to bude problém, jelikož sval, který by mě na jedné noze zvedl z lavičky, totiž dozajista nemám. A ukázalo se, že to byla pravda. Při mém vstávání jsem předvedla sérii krkolomných cviků doprovázených hekáním a nadávkami. Ale Terka nepolevila.
Pravda, na konci tohohle tréninku jsem se za sebe i styděla. Kolik takových hekajících nemehel v řadě musí trenér hecovat a „kopat“ k výsledkům. Umínila jsem si, že příště budu lepší a méně odmlouvačná.
Starty na běžeckém pásu
Teď už do fitka přicházím jako matador, Terka mi už u dveří míchá můj oblíbený grepový ionťák a já rovnou mířím k pásu, kde si nakládám tempíčko na rozehřátí. Nutno ale podotknout, že pak zkušeného matadora složí triviální cvik a trenér trénující opodál se zhrozí nad technikou pokládání činek. Máme na čem pracovat.
Na posledním tréninku mě Terka hecuje. „Pojď, dáme si hip thrust,“ švitoří líbezně, a já se snažím vzpomenout si, co to probůh bylo. Opírám se lopatkami o lavičku, nastavuji správnou polohu nohou a zvedám pánev směrem nahoru. Abych to neměla úplně snadné, přidává mi Terka na stehna gumičku. Po první sérii mě trenérka prohlédne a zhodnotí, že mě při další sérii zatíží osou.
Dáme osu!
OSU?! Tohle jsem měla v plánu použít tak za půl roku, ne po měsíci pachtění! „Dám ti tuhle růžovoučkou, ta je taková sympatická,“ konejší mě Terka a já si představuju nejčernější scénáře. Oceňuji ale její snahu mi osu „prodat“ aspoň díky barvě. Já se směju a fotím si nápis, který mi v tu chvíli přijde nesmírně vtipný.
Jedu si sérii s osou, pročež mi je opět přiloženo. „Furt to zvedáš celkem zlehka, ještě ti přidám… tohle!“ odběhne trenérka a vrací se s dvěma kotouči. Záměrně se nedívám, kolik přinesla a soustředím se na přežití. A ejhle, i tohle jde! Svaly se mi sice klepou, ale úplně na umření to není. Z minula už vím, že mi Terka nikdy nenaloží tolik, abych následující dny nemohla fungovat, a tak jí prostě i tentokrát věřím. „Vidíš to, napoprvé jsi dala pětadvacet kilo, příští trénink dostaneš pětatřicet,“ chválí mě Terka a já se jenom němě divím.
Za mé neodmlouvání se mi dostává pochvaly, za kterou se v duchu tetelím a cítím, jak mi narůstá energie i sebevědomí. „Ještě si dáme tricepsy, lehni si na záda,“ poroučí Terka. „Už víš, co máš dělat, ne?“ Přiznávám, že nevím, že většinu cviků zapomenu a jejich názvy k nim ještě nepřiřadím. „Tak ale Lucie, z tohohle zkoušení by to bylo za pět! Snažíme se tě naučit cvičit tak, abys dokázala ve fitku fungovat sama!“ kárá mě trenérka a vzápětí se směje a předvádí mi, co a jak.
Opakuji po ní a po dvou sériích si troufám: „Hele, dvě série máme za sebou a já tu zátěž skoro necítím.“
„Neříkej dvakrát, přidám ti zátěž,“ opáčí Terka.
„No, zkusme to, ať to má smysl,“ odpovídám a v duchu sama nevěřím tomu, co jsem právě vypustila z úst.
Dostávám dvojnásobek. Místo dvou činek o váze 2,5 kg dostávám dvě pětikilové. „No, já to pořád říkám, že nám tu chybí něco mezi,“ krčí rameny Terka a mi se při prvním pokusu zlomí ruce v lokti a činky dopadnou s bouchnutím na podlahu.
„Ajajaj, tohle nechceme, zaber“ motivuje mě moje drahá trenérka a já si v duchu říkám, že je fakt dobrá, když se mi za tohle hrdinství rovnou nahlas nevysmála.Ještě chvíli kombinujeme míru optimální zátěže z dostupných zdrojů, a tak je moje podložka na konci tréninku obklopena pěknou sbírkou toho nejlehčího, co se dá v gymu najít.
Dojíždím sérii, končíme trénink, já se ještě chvíli zálibně zdálky pozoruji v zrcadlech, načež spokojeně odcházím. Přistihuji se, že se na příští trénink normálně těším. Proboha, kdy se tohle stalo?