Pomalu, ale jistě nám ubíhá druhý měsíc společného snažení s Terkou. Ona mě učí cvičit, já ji učím být trpělivá. A kolikrát se divím, že všichni trenéři na světě nejsou alkoholici.
Proč alkoholici? Protože tu a tam se stane, že nemám úplně ideální den, cítím se slabá a nemožná, a patřičně to své milé trenérce dávám najevo. Odmlouvám, zkracuju si doby cviků, a místo cvičení vymýšlím nehorázné pitominy. A na konci takového tréninku cítím výčitky.
Co když se k nim takhle chová každý klient? Co když jsem jen hloupá fňukna, co neumí zabrat? Co když zrovna tohle poslouchá každý den? Jak to proboha může přežít a nakráčet další den do práce s úsměvem?
"Teri, omlouvám se. Chovám se jako idiot. Já mám chtít cvičit, já se mám kopat kupředu, ne že mě tady budeš motivovat ty," uznávám své slabosti.
"Jejda, to nic! I tohle je práce trenéra," konejší mě Terka a na mou následující otázku, kterak se trenéři vyrovnávají s problematickými a odmlouvačnými klienty, odpovídá jednoduše, že jdou po práci na pivo a na hory.
Zavaž si ty tkaničky!
Mezi mnou a trenérkou vzniká silné pouto. Cítíme to myslím obě. Já už jsem po ní hodila cvičící gumou, gumovou jogínskou cihličkou a možná i masážním míčkem. Ona mě zase nechala sedět opřenou o zeď s klepajícíma se nohama nesmírně dlouho, protože se mezi počítáním zakecala. Je to moje trenérka. Moje Terka. Jinou nechci. Nikdy. A proto se o ni starám.
"Máš rozvázanou tkaničku, zavaž si ji," houknu na ni z podložky svíjející se v sérii cviků.
"Vím, neboj se o mě," odpovídá.
"To si piš, že se bojím! Naposledy mě Juraj natolik vyděsil, že si budu sakra dávat pozor, aby se ti nic nestalo a na dalším tréninku jsem neměla jiného trenéra. To bych nepřežila." svěřuji se.
"No, on by možná jiný trenér taky nepřežil ten trénink s tebou," stírá mě Tereza a já se jen v duchu divím, kde se v tom něžném kudrnatém modrookém stvoření vzalo tolik jedu. Evidentně se obohacujeme navzájem a ona se ode mě učí ten nejkrutější sarkasmus.
"Vem si jednoručky a jedem ty výpady."
Zavelela onehda Terka a já jsem zůstala stát. Nerozuměla jsem. "Ty jednoručky si vem, kotě," pobídne mě.
"Ty, Teri, CO si to mám vzít?"
"Propána, jednoručky! To jsou ty malé činky!" směje se Terka a diví se, že jsem opravdu takové jelito, které neví.
"Chtěla bych říct, že to, že po půldruhém měsíci netuším, co je to jednoručky, je TVOJE VIZITKA, moje paní!" směju se zase já a popadám činky o váze mého dítěte.
Naše tréninky se stávají přehlídkou hlášek a smíchu, jednou chodím výpady s dusáním jako otesánek, podruhé si cupitám jako princezna, tu a tam jsem méďa a výjimečně taky kočička. Kočička teda asi hlavně, když nevhodně špulím zadek. Jednoho dne si nahraju zvukový záznam z tréninku a pustím to do světa jako veleúspěšný podcast.
Síla se probouzí
Pokud se v mém případě dá o síle hovořit. Ale i Terka mě opatrně chválí, a říká, že se těší na srovnávací měření a focení. Na to já se těším výrazně méně, ale tu radost jí zatím kazit nebudu. Sama tedy objektivně cítím, že těch dřepů zvládnu víc, s větší zátěží, a obecně si asi vedu při trénincích lépe. Minule jsem se dokonce i rozběhla na běžícím páse, aniž by to mělo fatální následky!
No, a taky pomalu, ale jistě začínám vidět svaly, které na mém těle před dvěma měsíci dozajista nebyly. Některé nebyly možná přítomné vůbec a některé rozhodně nebyly tolik vidět.
Sláva Terce, sláva Levramu, sláva upoceným hodinám v gymu. Příští léto se do těch plavek určitě svleču. :D